Domovské právo a jeho snaha o opětovné zavedení z iniciativy některých starostů. Tato informace mě vcelku nedávno velmi zaujala.
A protože i já jsem člověk, který má silný vztah k místu, kde žije a nebylo by mi jedno, kdyby se z naší malé obce mělo stát něco úplně jiného, než co tady doposud máme, volání starostů po domovském právu mě zaujalo. Nejprve mi ale dovolte stručně připomenout, co to vlastně domovské právo bylo.
Dobré sousedské vztahy jsou k nezaplacení.
Domovské právo je institut, který spočíval v nerušeném právu občana zdržovat se ve své domovské obci.
Pokud se občan ocitl ve složité zdravotní nebo sociální situaci, měl nárok na tzv. chudinské zaopatření ze strany obce. Občané s domovským právem nemohli být z obce vypovězeni. Každý občan tehdy musel mít svou domovskou obec. Tento institut platil až do roku 1949.
Domovské právo se nabývalo u dětí narozením a u žen provdáním, dále udělením obecním úřadem nebo získáním úředního místa v obci. Vydržením bylo možné získat domovské právo, pokud se svéprávný a současně bezproblémový občan zdržoval v obci dobrovolně a nepřetržitě alespoň 10 let. Domovské právo se prokazovalo tzv. Domovským listem – listinou, kterou se potvrzuje, že tomu, komu byl vydán, přísluší v obci domovské právo.
Domovský list – protektorát Čechy a Morava.
V dnešní době na sebe tento institut ve velmi moderní podobě převzal stát. Český občan má nyní svůj domovský vztah pouze k České republice, bez ohledu na místo svého bydliště. Obce si dnes nemohou určovat, kdo se může stát domovským občanem (tj. trvalou součástí) dané obce, což v mnoha případech končí hromadným přistěhovalectvím občanů, kteří jsou schopni původní obec doslova proměnit. A to i proti vůli původních obyvatel obce, kteří mají k dané obci úplně jiný vztah, než nově příchozí.
A nyní na vás milí čtenáři půjdu s celým institutem domovského práva trochu od lesa.
Jednou z velkých výhod života na venkově je absence hluku a lepší kvalita ovzduší. Všeobklopující hluk, který si obyvatelé měst už zvykli moc nevnímat, se stává permanentní součástí jejich životů a podle nejnovějších studií, s obrovskými dopady na jejich zdraví. Hluku, který na mnoha místech překračuje všechny povolené limity, se dnes věnuje čím dál větší pozornost a vytváří se zvukové mapy.
Za další výhodu vesnice považuji výrazně lepší kvalitu ovzduší. Vzduch, který všichni dýcháme 24 hodin denně je ve městech neustále znečištěn výfukovými splodinami v takovém rozsahu, že se na některých provozem přetížených ulicích ani pořádně nenadechnete. Ale protože výfukové plyny jsou bezbarvé, nevěnujeme jim zdaleka takovou pozornost, jakou by si zasloužily. Pokud bychom (čistě teoreticky) do pohonných hmot přidali nějaké aditivum, které by zbarvilo výfukové plyny např. do červena, v červené mlze by se nám města utopila.
Zimní smog.
Když něco, co běžně není vidět, máme najednou před očima, ať už je to hluk prostřednictvím zvukové mapy nebo znečištěné ovzduší smogem či kouřem, uvědomujeme si mnohem silněji existenci daného problému.
Většině z nás proto není jedno, kde a jak žijeme. V místě svého bydliště obvykle trávíme nejvíce svého času a chceme se tam cítit dobře a bezpečně. My Evropané jsme navíc historicky mnohem více svázáni s rodnou hroudou a proto se i méně ochotně stěhujeme, např. za prací. Známé rčení můj dům, můj hrad zůstává i v dnešní době nadále v platnosti.
A teď si představte, že právě ve vaší klidné obci nebo městské čtvrti koupí obchodník s chudobou objekt, ze kterého se stane lukrativní ubytovna pro nepřizpůsobivé občany. Zakrátko praská ubytovna ve švech, její obyvatelé nepracují, ale zato žijí bujarým životem zejména v nočních hodinách a nerespektují vůbec žádná pravidla občanského soužití. Původním občanům se tak významně snižuje nejen kvalita života, ale i cena jejich nemovitostí. Zavedením domovského práva by se něčemu takovému dalo přece předejít nebo neúnosnou situaci vyřešit i následně.
Vybydlená ubytovna?
Tehdejší institut domovského práva měl i tzv. právo vypovídací. Umožňoval, za předem stanovených podmínek, vypovědět osobu bez domovského práva z obce, pokud byla odsouzena za krádež, zpronevěru, podvod, lichvu, maření exekuce nebo budila veřejné pohoršení – např. častým opilstvím na veřejnosti nebo nedodržováním stanovených pravidel občanského soužití.
Druhý případ, kterému dnes také nejsou schopni čelit zejména menší obce v bezprostřední blízkosti velkých měst, jsou nově budovaná a vzhledově jednotvárná satelitní městečka nebo dokonce města. Mocný developer skoupí pozemky – povětšinou od lidí, kteří díky absenci domovského práva také nemají k dané obci vůbec žádný vztah, postaví tam moderní satelitní město pro 2000 i více občanů, do kterých přichází s romantickými představami o životě na venkově především lidé z velkoměst.
Ale ouha! Nepřipravená infrastruktura kolabuje, v obci a jejím nejbližším okolí se neuvěřitelně zvedne provoz, v určitých hodinách při cestách z/do práce jen bezmocně popojíždíte v kolonách automobilů. Hluk a znečištěné ovzduší, velmi podobné tomu ve městech, úplně změní spolu s novými lidmi charakteristický ráz původní vesnice.
Bůh chraň zemědělce, který v takové obci hospodaří! Neustálé stížnosti na zvýšenou prašnost v obci při žních, závany z chlévů nebo hluk zemědělské techniky v časných ranních hodinách, to jsou dennodenní problémy, které zhoršují občanské vztahy mezi novým obyvatelstvem a hospodařícími zemědělci.
Hlučná zemědělská technika.
Mentalita lidí, přicházejících na venkov z měst a mentalita venkovských starousedlíků je pochopitelně zcela odlišná. Z původně malé obce se díky jednomu nebo dvěma satelitům stane velká obec, která s největší pravděpodobností hned v prvních volbách uspěje s novým zastupitelstvem, demokraticky reprezentujícím zájmy většiny – tedy nových obyvatel obce. A vydávají se nové vyhlášky a nová nařízení, která vztahy mezi novousedlíky a starousedlíky jen více vyostřují.
Musím ale také zmínit i případy, kdy z města přijdou na venkov lidé s velkou chutí něco pro svou obec udělat a mnohdy skomírající spolkový život v obci tak velmi pozvednou. Ať již jsou to ochotníci, muzikanti nebo sportovci. Nebo jen dobří lidé, kteří se chtějí do původní obce zařadit a stát se její nedílnou součástí. Tito lidé ale nepřichází na venkov z měst ve velkých přistěhovaleckých vlnách.
Přestože je současná obecní samospráva ústavně zaručeným právem, nelze z takového práva vyvodit žádný přímý vztah osoby ke své domovské obci. Švýcarsko, které si v mnoha ohledech všichni rádi bereme v Evropě za vzor, institut domovského práva jako jedna z mála zemí má stále v platnosti. Proč asi?
Vůně venkova obyvatelům satelitů moc nevoní.
Já osobně bych se institutu zavedení domovského práva v moderní podobě vůbec nebránil, naopak. Obce by se zase mohly stát skutečně svéprávnými subjekty, kterými dnes s ohledem na výše uvedené skutečnosti nejsou. Měly by tak například i možnost nechat si proplácet finanční prostředky vynaložené na pobyt občanů bez trvalého pobytu na svém území, což nyní možné není. Příspěvek z rozpočtového určení daní dnes inkasují obce a města, kde má občan trvalé bydliště bez ohledu na to, zda se tam skutečně zdržuje.
Znovuzavedením domovského práva by se dle mého názoru posílil nejen vliv obecních samospráv, ale i spolkový život obcí, který pomalu a jistě k naší vlastní škodě mizí. Volíme si obecní zastupitelstva a doufáme, že zastupitelé udělají v obcích vše za nás. A nedej bože, když se něco nepovede, milí zastupitelé dostanou ještě pěkně vynadáno. Ale přiznejme si, kdo z nás je ochoten udělat v rámci svého volného času něco navíc pro své spoluobčany, pro svou obec?
Nové občanské vztahy vládnou nyní venkovu. Lidé se mnohdy přestávají vzájemně zdravit – snad i proto, že se dnes méně potkávají a moc se tudíž neznají, staví si u domů vysoké ploty a vzájemně se od sebe izolují. Vesnické hospody s drahým točeným pivem a EET povinností také většinou zejí prázdnotou, pokud nejsou už dávno zavřené. Příležitostí na vzájemná setkávání občanů je tak v dnešní uspěchané době čím dál méně.
Pojďme proto všichni začít především u sebe. Aby se nám lépe žilo. Držet více při sobě, zbytečně se na sebe nemračit a vzájemně se více respektovat. Nic nás to, kromě trochu úsilí, přece stát nebude…
