Venku právě mrzne až praští a já sedím pohodlně u stolu ve vyhřáté kuchyni. Tuhle stylovou místnost mám z celého statku asi nejraději, v naší kuchyni se vždy cítím tak nějak nejvíc doma. Kamna pěkně hřejí a já se ve svých vzpomínkách náhle bezděčně přenáším do dob bohužel dávno minulých, do dob mého dětství.
Jídelní kout v kuchyni.
Touto dobou jsme každý rok jezdívali s rodiči k babičce a dědovi do kraje, jak se u nás na horách říkávalo. Myslelo se tím, že se jede z hor někam do nížin. Babička s dědou bydleli na vesnici v menším hospodářství, kde se tradičně každý rok zabíjelo. Prase samozřejmě.
Naše Anka, když jsem ji přivezli.
Dodnes si překvapivě jasně vzpomínám, jak jsem se už cestou autem na zabíjačku těšil, přestože jsem maso tehdy moc nejedl. Protože jsme na zabíjačku vyjížděli zpravidla v pátek odpoledne, poté co se rodiče vrátili z práce, celá cesta probíhala za tmy a mně se vždy zdála velmi romantická.
Právě jasné vzpomínky na všechny ty nezapomenutelné vůně, situace s bodrým řezníkem Plašilem a dalších lidí z celého příbuzenstva, na něž už mohu většinou také jen vzpomínat, mě přivedly k pokusům tuto příjemnou domácí tradici obnovit. Ani ne tak z touhy po domácích jaterničkách a jiných dobrotách, ale především kvůli tradičnímu rituálu, kdy má celé příbuzenstvo dobrý důvod se setkat a vzájemně utužit rodinnou soudržnost. Ne nadarmo se říká, že zabité prase má nejvíce přátel.
Slovo dalo slovo. Moje Terezka se taky dokáže nadchnout pro každé rodinné dobrodružství, tak jsme se do toho pustili. Nejprve z čuníka zakoupeného, ale o rok později i poctivě vykrmeného. Přece jenom žijeme na statku, chlévy tady máme a prasátko domácí musí být přece chuťově nejlepší. Od myšlenky k činům u nás není nikdy příliš daleko a s tímto skvělým nápadem jsme se ztotožnili tak rychle, jak jen rychle jsme dokázali přivézt 30 kg sele. A rovnou pěknou prasničku do chovu. Co se s tím budeme mazat.
Sele – ilustrační foto.
Prasnička kočička dostala jméno Anka, protože nebyla určená na zabití. Byla krásná, milá, mazlivá a úspěšně nám rostla. Byla pořízena z výborného chovu a v 16 měsících dosáhla váhy přes 350 kg. Byla to nakonec prasnice jako stodola, která si svou hmotnost začínala chytře uvědomovat. Když neměla náladu, dokázala člověka ze svého kotce náležitě vyprovodit. To poslední co bychom si přáli, aby nás náladová Anka pokousala. Něco takového se prý hojí velmi dlouho a hodně špatně.
Naše rozhodnutí nechat Anku porazit už vzhledem k okolnostem zas tak těžké nebylo. Byla to tehdy se zabíjačkou na dvoře naše premiéra a těšili jsme se na ni stejně, jako jsme se jí v hloubi duše trochu obávali. Vybavení jsme měli přichystané, jen neseriózní řezník nás nechal pár dní před akcí na holičkách. Prý jsme ho špatně pochopili, nemá čas a s tím se s námi rozloučil. Česká klasika, která mě už dnes nemůže překvapit. Tenkrát jsem byl ale překvapenej pořádně. Začal jsem, dost ve stresu tři dny před zabíjačkou, shánět jiného vhodného řezníka. Hosté byli už nějakou dobu pozvaní a se zabíjačkou počítali.
Prasnice – ilustrační foto.
Žádný vhodný řezník nebyl samozřejmě tak rychle k nalezení, ale volný řezník nakonec ano. Jak se v průběhu zabíjačky ukázalo, byl volný zřejmě i proto, že byl neuvěřitelně pomalý a u práce dost pil. Rum samozřejmě. Patrně pochopil, že si náš rodinný rituál musíme co nejvíce užít.
V dalších letech jsme poznali i řezníky, kteří dokáží prase v pět ráno porazit a ve dvě hodiny odpoledne je hotovo. Ale naštěstí i v tomto případě dopadlo vše relativně dobře. Skončili jsme s Terezkou v devět hodin večer, totálně vyčerpaní z toho celodenního vypětí s řezníkem. Někteří hosté odjeli už odpoledne, protože ve zdárný konec zabíjačky moc nevěřili a obětovali díky tomu i svou výslužku.
Řezníka jsem ještě večer musel odvézt domů, což mě dorazilo. Musím ale uznat, že jitrnice a jelita byly tenkrát chuťově vynikající. Jak to tehdy řezník v tomhle stavu dokázal, sám dodnes nevím.
S čím musíte počítat, chcete-li si doma držet prase na výkrm:
- pro prasátko musíte mít zbudovaný pevný chlívek, protože vykrmené prase může vážit i hodně přes 200 kg;
- prase se vykrmuje obvykle do hmotnosti kolem 120 kg, pokud máte zájem především o maso. Po dosažení této váhy už prase v podstatě jen tuční. Hmotnosti 120 kg by prase v domácích podmínkách mělo dosáhnout nejdéle do jednoho roku;
- nejvhodnější prasátko na výkrm je vepřík = vykastrovaný samec. Maso nevykastrovaných kanců obvykle dost zapáchá;
- ideální pro domácí výkrm prasátka je podomácku vyrobená řidší kaše z tvrdého pečiva, pšeničného šrotu, mléka, brambor a spařených kopřiv. Prasátku to bude nejen chutnat, ale bude vám po domácí kaši i moc hezky prospívat;
- krmíte dvakrát denně, ráno a večer, nejlépe vždy ve stejnou dobu, aby se prasátko nestresovalo. Pro dospělé prase počítejte zhruba s dvěma kbelíky krmení na jeden den. Prase by do koryta mělo dostat vždy jen tolik žrádla, aby v korytě po nakrmení nic nezůstávalo;
- prasátko na výkrm nesmí mít moc pohybu, aby dobře přibývalo na váze;
- prasátko v uzavřeném prostoru i přes veškerou péči trochu zapáchá. Je nezbytné každý den poklidit prasátku chlívek;
- již od selete prasátko často hlaďte, drbejte za ušima a sahejte mu na zadní nohy, aby s ním později mohl řezník před porážkou snadno manipulovat.
