Jak jsme koně chovali

Vřelý vztah ke koním jsem získal už v dětství, jak popisuji ve svém předchozím příspěvku Jak jsem koně ve stáji jezdil.

Splnit si svůj dětský sen se nepodaří každému, ale já měl to štěstí, že se mi touha vlastnit koně, později dokonce i na vlastním dvoře, opravdu splnila. Sice jenom na nějakých patnáct let, ale i to je dost, když uvážíte, že v tomto případě nejde o zanedbatelný koníček.

Před vyjížďkou.

Bydlet ve městě a mít své koně ustájené v nájemné stáji někde poblíž je sice praktické a pohodlné, ale neuvěřitelně nákladné. Nesporné výhody nájemního ustájení spočívají především v tom, že se o své koně nemusíte postarat za jakýchkoli okolností a můžete kdykoli například odcestovat. Odborný personál vám koně krmí, ošetřuje, pouští do výběhu, případně i hřebelcuje, ale tohle všechno musíte pochopitelně dobře zaplatit. V žádném případě nepočítejte s tím, že vám na něco takového stačí pár tisícovek měsíčně.

Rhea Silvia a Kordon.

Držet si vlastní koně na cizím dvoře je něco, co si skutečně nemůže dovolit každý. K běžným nákladům na ošetřování koní musíte ještě připočítat periodicky se opakující náklady na podkovářské a veterinární služby. Kdo to s jezdectvím myslí opravdu vážně, platí si ještě zkušeného trenéra, který jezdce a koně vede k lepším jezdeckým výsledkům, které nemusí být nutně jen sportovní. Jde totiž přímo o propastný rozdíl, jestli chcete koně jezdit nebo se na koni jen vozit.

Stáje před rekonstrukcí.

Já a manželka jsme se věnovali anglickému ježdění. Prošli jsem základním výcvikem jezdce, před komisí České jezdecké federace jsme složili zkoušky, na základě kterých jsem obdrželi jezdecké licence. Přestože jsme nikdy neměli žádné sportovní ambice, chtěli jsme získat slušný základ pro jízdu na koni. Čím lepší je člověk jezdec, tím lépe především pro koně. A my jsme svým koním chtěli vycházet maximálně vstříc, vždyť jsme si je drželi hlavně pro radost a pečlivě jsem se o ně sami starali.

Stáje po rekonstrukci.

Změnu životního stylu a následný odchod z města na venkov nám naše láska ke koním hodně usnadňovala. Snad i proto jsme začali rekonstruovat stáje jako úplně první prostor v zakoupené zemědělské usedlosti. Původní stáje na naší usedlosti přebudoval socialistický státní statek na výkrmnu pro 100 prasat. Dodnes mě mrzí, že jsem si původní stav všech interiérů po zakoupení nemovitosti okamžitě nevyfotil.

Nakonec se nám podařilo vybudovat docela pěknou stáj s prostornými boxy pro koně, které byly koncipovány zároveň i jako  boxy porodní. Velké boxy byly pohodlnější i pro klisny s hříbaty. Hned vedle stáje jsme zbudovali z dalšího chléva tzv. sedlovnu, kde byla hned po ruce uskladněná sedla, uzdečky, deky aj. nezbytný materiál. Zde jsme se také mohli pohodlně a hlavně v teple převlékat do jezdeckého oblečení.

Stáje po rekonstrukci.

V posledních letech chovu jsme měli ve stájích 4 klisny, z nichž vždy dvě chodily pod sedlo a dvě odchovávaly  hříbata. Další rok tomu bylo zase naopak. Chovali jsme sportovní skokové koně. Kvalitní klisny byly připouštěny inseminačně výbornými zahraničními hřebci. Mladé koně jsme prodávali novým majitelům. Nemyslete si ale, že chov koní je výnosný. Na této úrovni a ještě k tomu v Česku jde hlavně o srdcovou záležitost, kterou musíte ještě finančně dotovat ze svého.

Stáje po rekonstrukci.

V této souvislosti si ještě neodpustím poznámku k českému chovu koní. Ekonomika je neúprosná i v chovu koní, kde nám ve srovnání se zahraničím nadobro “ujel vlak”. V současné době úspěšné sportovní koně z českých chovů na mezinárodních kolbištích nenajdete. Český teplokrevník jako sportovní plemeno v konkurenci kvalitních zahraničních chovů dnes ani obstát nemůže.

Tradice chovu jezdeckých koní (neplést si s koňmi dostihovými) byla v českých zemích po druhé světové válce na příliš dlouhou dobu úplně přerušena – český teplokrevník se začal šlechtit i s ohledem na jeho lehčí pracovní využití v zemědělství a kvalitní plemenní hřebci jezdeckých koní byli na počátku padesátých let prodáváni do zahraničí nebo šli rovnou na porážku.  Úsilí mnoha generací chovatelů tak přišlo úplně vniveč, a protože kůň má  obecně velmi dlouhý generační interval, obnova chovu koní je vždy velmi dlouhodobou záležitostí.

Valerie a Viola.

Zamysleme se ale i nad tím, kolik lidí se věnuje sportovnímu ježdění, pro které potřebujeme koně prochované na sportovní výkon a kolik máme v republice rekreačních jezdců, kteří jezdí jen pro radost ve svém volném čase. Rekreačních jezdců je určitě mnohonásobně více, přesto se právě oni většinou musí spokojit s koňmi, které pro rekreační ježdění nejsou z nejrůznějších důvodů vůbec vhodní.

Natalie a Nelopa.

Sportovní kůň je především dynamický atlet, schopný podat předpokládaný sportovní výkon. Byl k tomu vyšlechtěn a není to v žádném případě kůň typově určený na poklidnou rekreační vyjížďku někam do lesa. Sportovní kůň potřebuje každodenní práci, do které vkládá svou přebytečnou energii a velmi dobrého jezdce, který si s ním dokáže za daných okolností poradit. Především mladí sportovní koně potřebují  v sedle profesionály.

Natalie – všestrannost – Kolesa.

Podle mého názoru by se současní chovatelé českého teplokrevníka měli zaměřit na chov charakterního typu koně určeného zejména pro rekreační ježdění a jeho všestranné využití  pod sedlem i v lehkém tahu. Zkrátka na hobby koně, které by mohli na svých vyjížďkách jezdit bez větších rizik především rekreační jezdci. Tito koně by přinesli svým jezdcům mnohem více radosti a kvalitních jezdeckých zážitků, než koně chovaní čistě pro sport.

Dnešním zájemcům o rekreační ježdění bych doporučil zejména pracovní plemena koní, např. quarter horse nebo appaloosa. Tito koně byli vyšlechtěni pro práci s dobytkem a jsou pověstní svým dobrým charakterem a klidnějším temperamentem.