Na vydatný déšť, který se právě v těchto dnech milosrdně snáší na naše hlavy a střechy jsme čekali jako na smilování boží. Čím je člověk více vzdálen od přírody, tím méně si uvědomuje, jak je to s vodou z dešťových srážek v posledních letech špatné. Nedostatek vláhy se na našem přístupu k potravinám pořád nijak významně neprojevuje a snad i proto většinu lidí především z měst “nějaké sucho” moc netrápí.
Jedno lidové rčení říká: “jak pánbůh zaleje, člověk nezaleje” a mně nezbývá než dodat, že je to pravda. Voda, kterou většina z nás běžně používá na zalévání zahrádek nedosahuje kvality obyčejné dešťové vody, po které se příroda vždy tak pozvedne. Studniční voda je pro rostliny příliš tvrdá, voda z vodovodních řadů obsahuje chlór a nachytané dešťové vody do sudů není na pořádné zalévání nikdy dost.
Prší krásně…
Česká republika trpí suchem již pátým rokem po sobě. Extrémní sucho je letos na jaře zaznamenáno dokonce již na 30% území celé republiky. Přestože sněhová nadílka byla letos nadprůměrná, většina vláhy ze sněhových srážek odteče z našeho území pryč. Stejně jako voda, kterou většina obyvatel nějakým způsobem použije.
Dnes se použitá voda přečerpává z čistíren odpadních vod rovnou do řek, kudy z naší krajiny nenávratně mizí. Zpět do vyprahlé krajiny se z vyčištěné vody nedostane téměř nic. Nad tím by se měl už někdo konečně pořádně zamyslet. Představa, že klesající spodní vody by snad mohly doplnit jen dešťové srážky je podle mého názoru zcela mylná. V České republice se v současné době spotřebovává v průměru asi 90 litrů vody na jednoho obyvatele denně. A to ještě naše republika patří spíše k evropským šetřílkům s vodou.
Studna v našem historickém sklepě.
Naše usedlost leží v malé údolní obci, kde do dnešní doby není ani vodovod. Musíme se tak spoléhat na kvalitní studniční vodu, které máme zatím bohudík dost. Voda z naší studny je sice hodně tvrdá, ale má vynikající chuť a je čistá. To, že tato voda stále neobsahuje žádné pesticidy je pro mě malý zázrak, když vezmu v úvahu, kolik chemie dnešní “zemědělci” na pole v bezprostředním okolí obcí každoročně vyvezou.
Podle dostupné dokumentace z odboru životního prostředí jsou to každoročně tisíce tun chemie: pesticidů 5 000 tun ročně, herbicidů a desikantů 6 000 tun ročně, fungicidů 3 900 tun ročně, zoocidů a mořidel 1 100 tun ročně. Všechny tyto látky se pochopitelně mohou z polí dostávat do spodních vod. Kam by se také měly ukládat, že? Otázkou je, co to s půdou, se zásobami spodních vod a potažmo s člověkem jednou udělá.
Aplikace chemie – čím dál častější obrázek.
A proto co si vypěstujeme na vlastní zahrádce, to také s chutí sníme. O průmyslové potraviny s příchutí jedů zájem nemáme. A co vy?
