Bylo nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami, to ale nebylo.
Ve velmi pěkné kotlině, kde klidná řeka tiše plyne, rozkládá se pyšně starobylé město, jehož sláva hvězd se dotýká. Zejména díky rozhádané vrchnosti, jejíž neustálé bojůvky a rozličné podvůdky v touze po moci a zlaťácích, neznají žádných hranic. Nechvalný věhlas celého vrchnostenského stavu rychle se šíří mezi stále udivenějšími poddanými. A nejen mezi nimi, mnohdy i za hranicemi malého království.
Král bude mrtev, ať žije nový král, pořvávají neurvale zase někteří zvlášť krvelační vrchnostenští při svých rokováních v honosných palácích. A jakých nehezkých slov o starém králi musel prostý lid od některých, zbytečnou nenávistí zcela zaslepených vrchnostenských opět vyslechnout. Slov bez jakékoli úcty a respektu nejen ke svému králi a zavedeným pořádkům, ale především k většinové vůli svého lidu, který na jistou dobu rozhodl, jak rozhodl. Ať už je to rozhodnutí dobré nebo špatné, měl by to každý respektovat. Chytrému napověz a hloupého kopni.
Město našeho příběhu má být stověžaté, ale není s jistotou známo, zda-li tam někdo někdy všechny věže a věžičky vůbec spočítal. V tomto městě se totiž počítají hlavně zlaťáky, které vrchnostenští vyberou od svých pracovitých poddaných, aby je dále mohli spravedlivě přerozdělit. Sobě a svým oddaným (neplést s výrazem “svým poddaným”!), oddaným svých oddaných a tak dále. Zlaťáků je sice hodně, ale prázdných měšců ještě víc. Přerozdělování zlaťáků patří mezi nejoblíbenější konání vrchnostenských, na které se každý rok moc a moc těší. Přerozděluje se skoro potmě, při zhasnutých svících, aby na zlaťáky nikdo dost dobře neviděl a nemohl je snad druhým ukrást.
Královská pokladna je ale neustále prázdná, protože vrchnosti je na tak malé království opravdu hodně a poddaných, od kterých může vrchnost zlaťáky vybírat, zase velmi málo. V království si vrchnost vydržuje i stále větší množství nepracujících (p)oddaných, pohodlně žijících ze štědrých vrchnostenských milodarů, které jim zajišťují moc pěkný bezstarostný život, život v zahálce. Vrchnost tyto své vděčné ovečky dokonce podporuje i v plození co největšího počtu dětí, aby z těchto dětí vyrostli ještě oddanější poddaní, než jejich rodiče. Co dítě, to další štědrý milodar, který celé nepracující rozvětvené rodině na dlouhá léta významně přilepší. To by bylo, aby se to vrchnosti v budoucnu nějak nevyplatilo.
Nezanedbatelně velká část poddaných pracuje přímo na vrchnostenských úřadech. Tito poddaní také žádné zlaťáky do královské pokladny nepřinesou. Ani nemohou. Otázkou je, zda-li těchto poddaných potřebuje vrchnost pro svá konání stále víc a více. Obyčejný lid může jen stěží odhadnout, kolik poddaných vlastně plní královskou pokladnu. Tuto zprávu lze dohledat jen stěží, pokud vůbec. Zřejmě není takových poddaných na naplnění královské pokladny asi dost. Nebo se v království moc krade. Anebo obojí. Vyjde to ale nastejno.
Vrchnosti prázdná královská pokladna nijak zvlášť nevadí, protože je všemi mastmi mazaná a dokáže si pokaždé výborně poradit. Co nedokáží poddaní zaplatit vrchnosti dnes, zaplatí jejich děti, a děti jejich dětí, a možná i děti dětí jejich dětí… Jak je to možné? Jednoduše, vrchnosti přece každý rád půjčí. A výhodně! Kdyby nepůjčili, vrchnost by si mohla pořádně posvítit i na ně.
Poddaní si v tomto království nechávají od své vrchnosti, a dokonce i od vrchnosti zpoza kopečků, již dlouho všechno líbit. Poddaný může být ale nakonec rád, že není přivázán na pranýř nebou rovnou lámán v kole. Na skřipec je natahován již nyní.
Mazaná vrchnost se vyznačuje i tím, že leckdy nemusí vůbec nic umět, a dokonce ani vůbec nic dělat. A přesto pobírá zlaťáky hojně. Spooousty zlaťáků! A když zlaťáků ještě není v měšcích dost, založí si mazaně nejrůznější vrchnostenské spolky. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý spolek – jen více a více, ať je z každého spolku zlaťáků na přilepšenou co nejvíce. Vrchnost je šikovná i v tom, že se nemusí řídit stejnými pravidly, jako její poddaní. Zkrátka kdo umí, ten umí. A poddaní jen nejistě…
Mezi vrchností tam úplně nahoře a poddanými úplně dole, nacházíme další zajímavou hordu, tzv. lepšolidi – rozuměj “lepší lidi” (pozn. autora: neplést si prosím s výrazem “lepší lidé” – to je úplně jiná skupina :-). Poznáte je celkem snadno, schovávají se za velká slova ve srocených davech, ale většinou mlátí jen prázdnou slámu. Pořváváním a urážením kdekoho však ničeho nedosáhnou. Naopak, lid se jen zatvrdí, což se už v tomto království také stalo. Lepšolidi mnohdy jednají na objednávku nějaké šedé eminence v pozadí, která si už k moci a zlaťákům pořádně přičichla. Podporuje nové odbojníky doufaje, že se poté za své zásluhy dostane k nějakému dalšímu zlaťákovodu.
Mnoho lepšolidí také považuje poddané žijící za hradbami stověžatého města za omezené křupany. Křupani mají za úkol jen odvádět zlaťáky do královské pokladny, podporovat nejrůznější kejkle lepšolidí a držet hubu i krok. Lepšolidi ví totiž nejlépe, co je pro omezené křupany nejlepší. V řadách lepšolidí se mohou sporadicky vyskytnout i vyložení idealisté nebo snílci. Ponejvíce zde však nacházíme jen mazané tlučhuby, o jejichž dobrých úmyslech a mnohdy i o zdravém rozumu můžeme směle pochybovat.
Pyšná vrchnost těží i z toho, že poddaní v tomto království nejsou dostatečně jednotní, aby se sešli pod jednotnou korouhví a ukázali vrchnosti, že jejich trpělivost spěje ke konci. Vrchnosti však v jejím úsilí musíme přiznati i jistá “uznání”. Ani v tak malém království to nemají vrchnostenští vůbec jednoduché. Minimálně jednou za čtyři roky musí všichni pořádně ohnout své hřbety a odebrat se poníženě ze svých paláců a vrchnostenských hostinců mezi prostý lid. Naslibovat hory doly a doufat, že jim poddaní zase sednou na lep. To skutečně není nic jednoduchého. Vyžaduje to nejen dobrý žaludek, ale i mysl bez zábran a notnou dávku odvahy. Zatím se v malém království vrchnosti zázračně daří. Její milí poddaní, snad i díky nějakému zázračnému lektvaru či co, pokaždé v období, kdy lid vyjadřuje svou svobodnou vůli, dočista zpitomí a nevezmou klacky do ruky.
Jak dlouho ještě?
Závěrem vězte, že tento příběh je smyšlený od začátku do konce a jeho jakákoli případná podobnost je čistě náhodná. Poddaní, tak oddaní své vrchnosti, se mohou vyskytovat snad jen v pohádkách 🙂
