V Čechách posvícení, na Moravě hody, ve Slezsku krmáš. Různá pojmenování pro podzimní oslavy hojnosti se do dnešních dnů nezměnila, jejich tradiční podoba však zůstala zachována jen málokde. Pojďme si je proto trochu připomenout.
To je zlatý posvícení,
to je zlatá neděle,
máme maso a zas maso,
k tomu kousek pečeně.
Posvícení bývalo zejména na venkově jedním z nejoblíbenějších svátků. Nejradostnější podzimní radovánky mají své kořeny pravděpodobně již v pohanských oslavách úrody. V tuto dobu se z plna hrdla hodovalo na hostinách k poctě jídla, pití a sklizené úrody. Slovo posvícení se odvozuje od posvěcení kostela v dané lokalitě, ale protože se málokdy vědělo, kdy přesně byl místní kostel církví vysvěcen, nabízelo se slavit posvícení na svátek svatého patrona, kterému byl kostel zasvěcen.
Posvícení – skanzen v Kouřimi.
Kdysi se posvícení slavilo minimálně tři dny od sobotního do úterního rána. Lidé už v tuto dobu měli úrodu pod střechou, hojnost potravin a dostatek času po skončení polních prací přímo vybízel k bujarým slavnostem pro všechny smysly. Touto dobou se také lidé hodně navštěvovali se svými příbuznými i z jiných obcí a společně se scházeli k lidovým slavnostem. Protože mnoho obcí mělo posvícení v různou dobu, často lidé slavili několikero posvícení. Císař Josef II. z takového zanedbávání práce velkou radost neměl a snažil se v roce 1786 prosadit jeden termín posvícení pro celou svou říši. Toto tzv. císařské posvícení mělo připadnout na třetí říjnovou neděli po svátku sv. Havla (16.10.) a mělo trvat pouze dva dny. Lid se tomuto posvícení sice nebránil, ale původní tradiční posvícení si vzít nedal.
To je zlatý posvícení,
to je zlatý pondělí,
máme maso a zas maso,
jako včera v neděli.
Posvícení znamenalo společenskou událost pro celou obec. I proto předcházely každému posvícení velké přípravy; bílila se stavení, uklízelo se doma i na návsi, zdobil se kostel i hospoda. Doma musel být dostatek potravin nejen pro domácí, ale i na výslužku pro hosty. S předstihem se pekly koláče, tzv. zvance, které se posílaly všem pozvaným na posvícenskou slavnost. V době posvícení také často probíhaly zásnuby a svatby, a samozřejmě jarmarky.
Nejdůležitějším dnem posvícení byla neděle. Po návštěvě dopolední bohoslužby v kostele se lidé scházeli u posvícenského oběda, který tehdy býval nejbohatším jídlem v celém roce. Maso si v době posvícení dopřáli i ti nejchudší. Na bohatých gruntech se stoly pod jídlem a pitím jen prohýbaly. Oběd zámožných sedláků sestával na posvícenskou neděli z šesti i více chodů. Žádné posvícení se tehdy také neobešlo bez tradičních oblíbených koláčů, kterých se peklo opravdu hodně.
Posvícení – skanzen v Kouřimi
Při posvícení se pamatovalo i na mrtvé. V pondělí po posvícenské neděli se v kostelech konaly zádušní mše za zemřelé a chodilo se s knězem na hřbitov ke společné modlitbě. Poté lidé navštěvovali hroby svých předků. Po obřadech se pořádala v hospodě hostina na počest zemřelých, aby se mrtví mohli radovat společně s živými. Tančilo se, jedlo a pilo, dokud neshořela zapálená svíce – odtud zřejmě pochází i posvícenská “pěkná” nebo “zlatá hodinka”.
Kohout.
Mnohdy se také na posvícení obřadně usmrcovalo obětní zvíře, například v Čechách známé “stínání kohouta”. Pentličkami vyzdobený kohout – nejlépe černý nebo bílý – byl v průvodu rozjařených lidí přepraven k obětnímu místu a připoután ke kůlu nebo přímo k posvícenské máji. Kohout byl obžalován za své přečiny a vynesl se ortel. Poté se přečetla jeho závěť, ve které kohout odkazoval lidem jednotlivé části svého těla. Následné setnutí kohouta bylo již jen dílem okamžiku. Stínání nebylo jednoduché, protože se muselo provádět se zavázanýma očima a mnohdy musel zájemce za pokus o setnutí předem zaplatit. Komu se podařilo kohouta setnout, byl oslavován a měl jistá privilegia. Kohout se poté upekl a každý z přítomných dostal po soustu.
V dobrém jsme se sešli,
v dobrém se rozejdeme.
Tomu hospodáři,
ať se dobře daří,
vinšovat budeme.
Je škoda, že pěkné tradice, které dříve lidi spojovaly, z našeho společenského života postupně mizí. V dnešní době se jednotlivé rodiny stále více dostávají do společenské izolace, sousedé se spolu sotva pozdraví, pokud vůbec a moc společných zážitků dnes společně nesdílíme. A je to škoda, nemyslíte?
